Hajlajny trochu jinak.

Nevím čím to je, ale teď z jara mě prostě maximálně baví hajlajny.
Né že by dřív nebavily, ale tohle jaro (moje pátý slacklajnový jaro) je jednoznačně Haj!
Asi závislost jak vo ní furt někde mluvím. No a tak jsem si to teď po vejkendu propočítával a mám letos nachozeno 990 metrů po celkem pěti různejch hajlajnách. Podmětem pro to abych si to počítal, byla Qwjetova hláška: „Qwóty se musej plnit“ Takže hec.

Nicméně jak tak zjišťuju, je to docela dobrej motivační prvek. A motivace není nikdy dost.
Například bejt tehdy v lomu po mým- tak bych se na nějaký natahování zvysoka vykašlal. Ne tak Qwjet a Smolda. Tak jsme si teda lajnu natáhli a chodili jsme v chumelenici a v dešti. Halt qwóty sou qwóty!


Qwóty se musej plnit za každýho počasí.

Teď, po Bíle sobotní velikonoční hajlajně a téměř 1000 jarních hajaljnmetrech v těle, se mi chce podívat se na ní z pozice pocitů, zážitků a nálady.
No není to nic převratnýho. Co už víc by měla hajaljna poskytnout než zážitek a ten jak, známo nemusí bejt vždy pozitivní, hlavně že je silnej.
Ovšem po Bílý sobotě mám zážitky jen maximálně pozitivní.
Nálada byla skvělá, montáž odsejpala a qwóty se plnily. Díky rozchozenosti se mi navíc dařilo hned od prvního pokusu na Bílý sobotě užívat si hajlajnu jak málokdy a málem jsem ji ke svýmu úžasu přešel Os…no upřímě lapil jsem asi po 5-ti 7-mi krocích, což je ovšem vzhledem k mýmu stylu zdolávání, ala obléhání a udolávání posun téměř k onsajtu. Když jsem se pak třetím pokusem nezadržitelně a jistě blížil k borovici na druhý straně, ještě jsem si lajnu-tu černou krasavici- pod sebou schválně rozhoupal, abych si to užil.



O tý černý se zmiňuju schválně.
Jak jsem si to tak šinul po černý lajně v černým tričku a v tmavejch kalhotech, tak mě najednou velice intenzivně zaujal ten soulad barev. Takže jdu a přemýšlím nad tím jak vlastně díky barvě tvoříme s lajnou jeden celek. Byl to takovej momentální záblesk, ale celkově zapadnoul do pozitivní náladady toho dne.
Měrou vrchovatou přispěl i Bob Dylan se songem Forever Young , kterej jsem si pouštěl do uší při prvním úspěšným pokusu. Prostě věčně mladej. Nejdřív jsem si to vztáhnul sám na sebe, ale pak jsem si uvědomil, že nám třem je dohromady 116 let což mě pobavilo. Na ty roky nám to ťape a šplhá si myslím dost dobře.
No bylo nás tam celkem pět, děvčata prominou, ale jejich věk jsem do součtu nezahrnul. Jednak se to nesluší a potom taky nechodila-děvčata- po lajně.



Dalším pozitivem na tý třiatřiceti metrový hajlajně bylo to, že jsem si na ní mohl ještě uvědomovat věci co mi jinak díky psychu unikaj. Tak například jsem zkoušel nedrtit pohledem jeden pevnej bod na konci, ale trochu se porozhlížet kolem a dokonce i na moment hodit vočkem dolu, což je Qwjetova specialita. Prostě se tak nějak uklidnit a jít tak jako by to bylo kousek nad zemí.
S tím souvisí i další postřeh ,kterej budu muset zapracovat do portfolia hajlajnových zkušeností.
Tou věcí je fakt, kterej jsem si tam uprostřed lajny,při všeobecný pohodě uvědomil, a tím bylo zjištění, že i na hajlajně je dobře chodit tak, jako by to bylo kousek nad zemí.
BINGO!
To je mi novinka. To přece ví každej.
No samozřejmě i já to vím. Ale! Něco jinýho je vědět a něco jinýho je to tak dělat. No a můj problém s HL s počíval- spočívá- v tom, že se strašně moc snažím aby se mi lajna nerozklepala, nerozhoupala a abych šel na jistotu. Jenže takhle já nad zemí nechodím. Naopak, nad zemí se prostě procházím, surfuju, pohoupu se a neřeším jestli má lajna výkyv do strany nebo průvěs.
No a jelikož takhle mám v nohách kiláky lajn, tak prostě už nohy věděj co maj dělat. Přitom moje přemíra snahy , pramenící z psycha vede k tomu, že po HL chodím v křeči s maximální snahou lajnu nerozběsnit.
( Jasan, že čím je HL delší je těžší a tím pádem obtížněji zvládnoutelná. Navíc bekap ještě váhu násobí, ale já mluvím o HL třicet metrů a ta se zvládnout dá.)



Z toho pro mě vyplynulo ponaučení, který jsem si hned v praxi vyzkoušel .
Prostě jsem šel . Samozřejmě plně soustředěnej na každej krok, ale nezastavoval jsem po každým druhým kroku, abych lajnu zklidnil. Zvlášť ke konci lajny už jsem nabyl takový pohody a jistoty, že jsem po ní skoro běžel. Nádhera.

Další věcí kterou jsem si uvědomil, bylo to, že je třeba soustředit se právě jen a jen na lajnu po který právě jdu.
To je taky známá věc, ale v praxi se mi stává, že když se peru třeba s dvackou, říkám si, že je nemožný chodit třicku. Natož Sarah! … pak většinou musím honem lapit.
Tohle jsem si uvědomil právě na kratší z těch dvou lajn-Sváteční. Narvali jsme ji jako zábradlí, aby si i Míra mohl pochodit.
Vlezu na ní s pocitem:“ Pohoda nedávno na OS není co řešit“. Ouha, musel jsem se pěkně skousnout abych se nesesypal. Jak tak na ní bojuju, napadlo mě:“ ta dlouhá je nereálná!“
Prostě se mi zdálo, že když na dvacce jdu na max tak třicka?-unreal!


Vystruněná Sváteční dvacka.

Naštěstí jsem zarval, doťapal do konce a zakázal si podobný myšlenky.
Jednoduše ZAKÁZAL! Je to blbost. Každá lajna se přeci chová jinak- tahle byla vystruněná, ta druhá je zase volnější . No a mozek najednou dostal víc prostoru, když se nemusel zabejvat coby-kdyby. (Věci kolem pevnosti systému, kotvení, sedáku, odsedky, dopadu a podobný důležitý věci jsem se už naštěstí naučil řešit jen a pouze v čase montáže a pak už se jimi nezabývat.)

Když jsem pak nastupoval na tu dlouhou, vůbec jsem nemyslel na boj, jakej jsem sváděl s tou kratší. Myslím že to mozek-lehoulince ovíněnej- ocenil a sám si nakalibroval: třiatřicet metrů, blekskáj, bekap: blekskáj, průvěs metr, směr borovice, pochodem vchod. A bylo.
Ponaučení z toho hajlajnovýho jara je pro mě následující.
Chce to prostě trénik (jako každej sport ).

To znamená: A/ co nejčastěji napínat a chodit po hajlajnách různých dýlek a napnelizmů a zak každýho počasí.

B/maximálně využít čas k chození- nespokojit se jen s jedním fulmenem, ale dát si lajnu víckrát, při tom se zaměřit na odstraňování chyb. Vono totiž při prvním přechodu se člověk stejně maximálně koncentruje na případnej onsajt, nebo na první přechod a tak dělá věci co má zažitý- včetně chyb.


Příliž dlouhej nástupovej krok.

Příklad: Můj problém na HL byl dlouhej první nástupovej krok. Věděl jsem o tom, ale v psychu HL jsem se toho nedokázal zbavit. Když jsem se postavil, musel jsem nejdřív udělat takovej krok sun krok, abych se vůbec mohl rozejít. To vše ve chvílích psycha největšího. Proto jsem musel tak často nejdřív několikrát lapit, než se mi ten manévr podařilo ustát, nebo lépe- chybu si včas uvědomit a neudělat ji.
Takže jsem se na ni zaměřil teď z jara v Údolíčku a na Kongolajně jsem ji díky tomu už neudělal.
Prostě jsem tak říkajíc vypiloval techniku nástupu.


Tenhle lajnolap bez rukavic bolel.

C/ užívat si hajlajnu- když už mám lajnu takzvaně odškrtnutou na fulmena a je tudíž „splněno“ odstraňuju chyby (jak řečeno výše) a posunuju hajlajn na vyšší level- to je Qwjetova hláška- zkouším otočky- čímž si většinou zopáknu lajnolapy, nebo zkouším zevlovat po okolí a při tom neztratit orientaci, myslím s Qwjetem, že to je cesta jak na hajlajny s koncem v nedohlednu.
Tož asi tak…
Hajlajnám Zdar!

Kolouch.