Je neděle podvečer v Ostrově...

Je neděle podvečer, lajny sbalený, ze skal se pomalu trousej spokojený postavičky, zlatý sluníčko, na terásce Pod císařem tlumený hlasy, smích, slova loučení… Vyhlížim svojí lezeckou bandičku, i nás by měl čekat odjezd.
Hoďka, nic, všichni postupně zmizeli, zůstává jen personál už zavřený hospody. Přesouváme se dozadu na dvoreček, kam ještě svítí sluníčko. Pepíno má narozky, a tak začíná kolovat první flaška Puškina.
Zlatý sluníčko, zlatý pití, kecačka, pohoda…
Další hoďka, přichází Slaboch, balíme stan. Povídám „Hodim to do auta…“ „Nehodíš, Doudlo někam zašantročil klíče, musíme na ně počkat…“
Za chvilku jsou u nás, všechno komplet z batůžků ven a prohledat. Zcela prázdnej kemp začíná pod našima věcma vypadat poměrně zabydleně ale klíče nikde…
Tak znova, tentokrát rozbalujem i stany, prohledáváme smyce, vytřepáváme lana, ale …… klíče nikde …… „nemůžou bejt zavřený v autě?“
Pepíno už nese provázek s očkem a další flašku. Vodka v prázdnejch žaludkách krásně hřeje. Poměrně rychle vyháčkujem dveře od auta a následuje další vybalování věcí.
Louku pod chatkama už není vidět…ale klíče nikde… Všichni pokřikujou na Slabocha, kterej řídí, „napij se taky, zákony schválnosti fungujou spolehlivě, až se napiješ, tak je najdete“
….. Slaboch odolá, ještě jedno prohledání, všechny kapsy naruby, na trávě už se válej i kartáčky na zuby, fantazie už nenabízí ani jedno jediný neprohledaný místečko… začíná se stmívat … ale klíče nikde…
Slaboch podlehne zlatu v lahvi … ale klíče pořád nikde…. Kašlem na to, rezignujem, stejně se odsud nikomu nechce, pojedem ráno, noc je mladá a z narozeninový párty se přece neutíká.
Natáhnem lajničky, blbnem, snáší se večer a některým jedincům se to pití trošku začíná vymykat z rukou, postupně i nohou, hlav a nakonec i z žaludků… ale to už jsme vevnitř v hospodě, roztopenej krb, muzička, domácí chleba a další ňamky pána kuchyně…dostanem klíče od chatek a jdem na kutě, ráno se brzo vstává, protože většina z nás musí do práce.
Je šero a zima zvoní budíky, 6 hodin, venku prší… co teď? bloumáme údolím,hledáme signál,voláme našemu oblíbenému vrakostrůjci, „no to musíte nejdřív urvat volant, což vás na nějakou chvíli asi zabaví a kdyby se vám to náhodou povedlo, je třeba vytrhnout a spojit kabely…“
No nic, kluci, přece silný horolezci, se pouštěj do první fáze úkolu. Cuk na jednu stranu, cuk na druhou, nejdřív jeden, potom druhej, pak oba najednou a … nic … znova a znova, ztrácej zábrany a postupně i iluze, příběhy o utržení volantu jsou těžkej FOLKLÓR. Což následně potvrzuje i pohled pod sundanej plastovej kryt.
Zámek volantu je vyrobenej z duralu sice měkkýho, nicméně tak dva cenťáky tlustýho. Neva, teď, když už je volant z toho kroucení a cukání celej šišatej, to přece nevzdáme.
Doudlo se ponoří do harampádí na Pepínově dvorečku a vítězoslavně přichází se sekerou v jedný a tesařským kladivem v druhý ruce.
Šedou mlhou tichýho pošmournýho ostrovskýho rána se začínaj rozlejhat pádný rány, kov zuřivě naráží na kov, ze dveří na řidičově straně koukaj nohy málem zaťatý v pěst a z pod volantu sněží kousky duralu.
Po půl hoďce už zámek neodolal a pokud v okolí několika kilometrů doteď někdo dokázal vydržet spát, tak po našem radostným vítězný válečným pokřiku už určitě ne…
No a teď ty kabely. Další procházka za signálem a konzultace s vrakostrůjcem, kterej nevěří vlastním uším.
Teď už je to jednoduchý, vytrhat, sundat bužírku, spojit, omotat tejpkou, naskákat do auta, zatajit dech a k tomu smotku přiložit, ten poslední žlutej startovací.
Je 9 přestalo pršet, ze střešního okna na nás něco pokřikuje Johana, ale my jí naštěstí nerozumíme, protože Pan Mopadži už si krásně a spokojeně vrní… zamáváme a hurá dom, euforie, Slabochovi se u kolene zuřivě zmítá klubko barevnejch drátohadů, volant trochu zadrhává, jak do něj kluci mlátili kladivem, takže zatáčky projíždíme po vektorovejch přímkách, ale jedem.
Benga nás naštěstí nestavěli, z práce nikoho z nás bohužel za pozdní příchod nevyhodili, volant se prostě urvat nedá a ukradení vlastního auta nám trvalo pouhopouhý tři hoďky, tak asi tak.
Původně jsem to psala kámošce znalý reálií, tak jen na vysvětlenou, Pan Mopadži se jmenuje Slabochovo auto... Ps: Klíče se později našly!

Autor: Mirka