…Ze všech artistů, kteří ve Fan Nan Nan našli azyl, si připadali nejvíc odstrčení provazolezci.
Principálovi bylo jasné, že tihle ztřeštění odvážlivci, kteří žijí z rizika a ovací publika,
potřebují trochu vzrušení, nebo si to namíří do Bankoku či zpátky do Vientanne,
a tak je ponoukal k tomu, aby zkusili přes rokli napnout lano a projít se nad zamženou propastí.
„Karl Wallenda, ten by do toho šel hned,“ tvrdil jim, „a Philippe Petit ještě před snídaní a v pátek dvakrát.“ Po týdnu váhání a diskusí, při nichž den co den sedávali přímo na pysku té děsivé propastné tlamy, oznámili, že tento v dějinách jihovýchodní Asie nevídaný skutek je právě tím činem, pro který se narodili.
Pod vedením klanu Phomů stloukli ekvilibristé na vesnické straně propasti bytelnou plošinu. K pilíři v jejím středu kovovými svorkami připevnili lano z čisté nenaolejované oceli, které sestávalo z osmi pletenců o průměru sedmnácti milimetrů, pevně omotaných kolem konopného základu. Na druhém konci lana spletli smyčku s očnicí. Ke smyčce připevnili napínací spojku a za tu pak Myslivna 2 (vrtulník) lano přetáhla přes průrvu. Na straně blíž k vile vybudovali stejnou plošinu, s pomocí spojky a kladky lano pevně napjali a přichytili ke druhému pilíři. Na každé straně ho trojím lodním lanem ukotveným k zemi zajistili tak, jak jim jen strmé stěny kaňonu dovolily. Omezený počet kotvicích provazů znamenal, že lano směrem ke středu vykazovalo jistou vůli, kterážto okolnost ještě zvyšovala riziko. Provazochodcům se z něj až vrásnily svěrače a zrychloval tep, což je ještě více podněcovalo.
Ke sledování prvního přechodu se shromáždili jak cirkusáci, tak starousedlíci. Tato čest připadla papá Phomovi, sedmdesátiletému patriarchovi laoských provazochodců.
Už se smrákalo, když stařešina klanu Phomů v těsných blankytných kalhotách a hedvábném saku okrášleném stříbrnými hvězdami vkročil na plošinu, pomodlil se ke čtyřem větrům a pomalu, zkoumavě položil nohu v bleděmodrém tanečním střevíci na lano.
Jakmile stál pevně, setrval v této pozici několik minut, jako kdyby tělem prociťoval hudbu vyluzovanou dráty. Pak se chopil vyvažovací tyče, která je pro veškeré takto dlouhé přechody nezbytná, prohnul se v zádech a drobnými, upjatými, leč elegantními krůčky vyrazil kupředu.
Vesničané začali tleskat. Cirkusáci je utišili.
V polovině cesty, v místech, kde se lano začínalo prověšovat, se papá Phom zastavil, opatrně se otočil a s hlubokou úklonou pozdravil obecenstvo. Všichni se usmáli. Pak se znovu otočil a pokračoval v chůzi.
V tu chvíli začalo Ko Ko vzlykat. Dívenka byla značně rozrušená, a protože se k utěšování nikdo neměl, vzal ji do náruče Stubblefield. Zrovna když jí do pusy strkal muškátový bonbón, zástup zalapal po dechu. Papá Phom zavrávoral. Někteří se domnívali, že jde jenom o součást čísla, že je to trik, který má obecenstvo vyděsit a napnout, ale provazochodci vytušili, že něco není v pořádku.
Že by poryv větru? Infarkt nebo mrtvice? Netopýr, který se mu mihnul moc blízko hlavy? Volání mrtvé dívky ze dna propasti?
To nikdo nikdy nezjistil. Všichni ale s hrůzou sledovali, jak se starému pánovi rozjely nohy, z lana mu sklouzla nejdřív jedna, pak druhá, a pak se – jako správný profesionál s vyvažovací tyčí stále pevně v rukou – překotil.
V soumraku padal stále níž, níž a níž a jeho nebesky modré sako se nadouvalo jako plachta; níž a níž, až zmizel v bezzubé mlze, jež se zvedla, aby ho spolkla; níž a níž, dokud úplně dole nerozplácnul dívčina osamělého ducha, k čemuž muselo nevyhnutelně dojít.
Během noční tryzny, která následovala, zazněly mnohé myšlenky, z nichž dvě stojí za zopakování. „Zemřel tak, jak žil,“ pronesla jeho sestra, „při tom, co v něm probouzelo nejvíc života. Může si někdo přát víc?“
Druhá myšlenka byla pronesena v okamžiku, kdy přes okraj propasti vykouklo nezvykle bledé slunce, které se možná trochu stydělo za svou dobrou náladu. „Ten provazochodec, který nepůjde dneska, už nikdy žádné lano doopravdy nepřejde.“
Z okvětních plátků divokých chryzantém se sotva stačila vypařit rosa, a ekvilibristé se už řadili u plošiny, všichni do jednoho vystrojení ne ve svých tréninkových hadrech, ale v té nejbarevnější manéžové parádě.
Úcta velela, aby v čele fronty zaujal místo klan Phomů. Čestné povinnosti prvního přechodu se dostalo nejstaršímu synovi papá Phoma.
V otcově rezervním saku, v tom, jehož rukávy se maličko třepily a jehož hvězdy už ztratily lesk, vzal do rukou svou tyč, odhodlaně položil nohu na lano a nechal své prsty naslouchat, dokud si nevryly do paměti každou notičku, každý detail tempa napjatého, éterického mručení, jímž lano znělo. Poděkoval větrům všech čtyř světových stran, připojil zvláštní modlitbu k Bohu náhlých poryvů a začal klouzat po laně jako po ledě. Byl to jeho vlastní styl a vypadalo to, že se mu vyplácí.
Jak se chodec blížil ke středu, kde se lano mělo prověšovat, Stubblefield se pozorně zahleděl na dívenku. Byla klidná, soustředěná, téměř jako zhypnotizovaná.
Když syn konečně došel na druhou plošinu, tiše a uznale přikývla. Co se Stubbelfielda a ostatních týče, ti si tak mocně a kolektivně oddechli, že stát se to o minutu dříve, určitě by onoho muže z provazu sfoukli.
Teď byla řada na matce. Stará paní Phomová, takto čerstvá vdova, si zarudlýma očima změřila lano po celé délce. Pak se po něm vydala drobnými cupitavými krůčky jako gejša nesoucí plný šálek čaje. Přesně v tom místě, kde se její manžel otočil, uklonil a pozdravil shromážděné, ovšem udělala totéž, a jako ozdůbku přidala pokleknutí na jedno koleno.
Diváci, kteří už se nemohli udržet, vypukli v jásot. A ostatních provazochodců se zmocnila tak dychtivá touha změřit si síly s tím jediným vlákénkem, které je mělo dělit od závratné nicoty, že začali strkat jeden do druhého.
Jakmile byla madam v pořádku na druhé straně, přešli všichni ostatní Phomové, sourozenci, neteře, synovci, bratranci i sestřenice. Sedmiletá neteř papá Phoma, kamarádka Lisy Ko, plakala a dupala tanečními botičkami, protože ji na lano nepustili.
Pak přešlo všech pět členů rodiny Anouových (z nichž v opravdovém příbuzenském vztahu byli vlastně jenom dva). Potom přišlo na řadu trio Létajících žlutých ďáblů, které studovalo v Paříži. Po laně přešli společně, všichni tři najednou, za vzájemného povzbuzování.
A nakonec byla řada na Velkém Kai. Kai, jehož jméno laosky znamená kuře, byl nalíčený, měl špičatý klobouk a plandavé kostkované kalhoty. Pru Foleyová by se do něj nejspíš zamilovala, zvlášť poté, co uprostřed lana kalhoty stáhl a umožnil jásajícímu publiku pohled na své nahé, sluncem úchvatně ozářené derriere.

Vila Inkognito Autor:Tom Robbins