Dudysova 1.st highline

Hlas uvnitř mojí hlavy doslova řve: "Tak už toho nech!" "Dej mi pokoj!" "Běž už pryč!" To se tě aspoň jednou nezbavím?!" "Proč si nezůstal dole…v kempu…v hospodě…zavřenej třeba na záchodě?!" "Musíš mě pořád pronásledovat…uáááá!" Řve směrem k mýmu podvědomýmu strachu, jenž byl ještě před půl hodinou ani ne setinovej ve srovnání s odhodláním. A kde je teď odhodlání? Vzalo nohy na ramena a uteklo hluboko do lesů v okamžiku kdy sem se začal navazovat na odsedku… Už dobrejch pět minut sedim na dvou a půl centimetrovym popruhu. Pod sebou mám asi dvacetimetrovou šuchtu a před sebou nekonečnejch devět metrů k protější skále na níž se mi jakoby směje malá borovička. S každým mým dalším marným pokusem odlepit zadek od lajny se moje dušička smrskává a zoufalství prohlubuje. V hlavě mi hučí (jen málo za to může včerejší večírek) a nic nepomáhá hlasitá podpora za mejma zádama stojících Koloucha,Rasty,Honzy,Mirky,Vojty,George a dalších. Jejich dobře míněný rady stěží vnímám natož abych byl schopnej se jima řídit. Proč…!!! Vždyť už sem takovouhle lajnu přešel snad stokrát, nic to přeci není… Tak vstávej,běž…!!!

"Ne a ne se odlepit…"

Po nějakejch deseti minutách to vzdávám. Další vysedávání nemá smysl. Jestli si mám uchovat alespoň zbytky nějaký psychycký rovnováhy je nejvyšší čas vrátit se zpátky na masív. Rozklepanejma rukama se odvazuju a odnášim si svůj uzlíček nervů stranou. Nechávám prostor ostatním.
"Zatimco se Mirka seznamuje s lajnou, Kolouch testuje,jestli se dobře naobědval…"

Už přede mnou takřka přeběhli lajnu zkušený hajlajnisti Kolouch a Honza, po mým trápení to sice s menšíma obtížema ale přeci dává i Rasta a Mirka. Zhruba po hodině od mýho prvního pokusu, kterou sem vyplnil přesvědčováním sebe sama, že na to mám, hledáním ztracený jistoty na low lajně natažený v lese, pomáháním s natahováním delší hajlajny kousek vedle a popíjením červenýho na kuráž (díky Kolouchu) přichází muj seknd servis…
"Mirka dává kratší lajnu, Kolouch pokouší dlouhou"

Tentokrát dávám na rady ostatních a rozhoduju se začít ze stoje a s dopomocí. Mirka se cvaká do lana a já se chytám její ruky a vyrážim pomalu nejistě vpřed. Krok,dva,tři, ruku už mám skoro vykloubenou v rameni jak se ne a ne pustit. Pomaličku zpátky,uff, spásná skála. Tak znova: krok,druhej… to pude… třetí… na okamžik se pouštim ruky… panikááá… chytám se,abych nabyl ztracenou rovnováhu, znovu se pouštim, dělám krůček dopředu… jéé,já stojim.. druhej, třetííííí a už svištim směrem k zemi. Zachytávám se lajny, třepetám nohama ve vzduchu a snažim se dostat zpátky na masív. Nemůžu popadnout dech,kape ze mě pot a srdce buší na plný obrátky, ale navzdory všem těmhle věcem sem v jakýsi euforii. Vůbec mi nevadí, že sem udělal jenom "blbý" dva kroky a už vůbec, že sem spadnul. Samotnej pád jako bych ani nevnímal. Převládaj parádní pocity z toho, že sem se odpoutal od svýho strachu, že sem se dokázal pustit a pomalu rozejít. Nelenim a dávám další pokus, kterej sice končí pádem asi v půlce lajny, ale já už vim, že mám vyhráno, že i kdybych tuhle lajnu dneska nepřešel, dokázal sem porazit sám sebe, svůj strach… Třetí pokus zakončuju úspěšným došlápnutím na protější věž a výkřikem, kterej musí bejt slyšet snad až v Německu. Sedám si na skálu, kochám se pohledem přes ten devítimetrovej "nekonečnej" prostor na druhou stranu, na ostatní, který maj snad skoro stejnou radost jako já.
… a ono to jde…"

Po nějaký chvilce mi ale dochází, že cesta sem je teprve polovina úspěchu. Ještě je potřeba dojít zpátky a to vzhledem k tomu, že lajna vede mírně do kopce a že tentokrát tady nebude nikdo, kdo by mi podal ruku,abych mohl začít ze stoje,nebude žádná sranda. Popolejzám si po lajně kousek od kraje,aby případnej pád neskončil zátylkem na skále a pokoušim se vstát. První pokus nic moc, hlava jakoby se mě zase chvíli snažila přesvědčit, že je zásadně proti, ale jelikož chytám svoje odhodlání dřív než stačí zmizet v nedohlednu, druhý odlepení zadku od lajny se mi podaří a já stojim. Možná proto, že mě to samotnýho překvapilo dělám dva rychlý kroky, který postrádaj jakoukoli stopu rozvahy a rovnováhy, a tak se muj pohyb v před mění v gravitací ovlivněnej nekontrolovanej pohyb pod lajnu zakončenej houpáním se v odsedce. Koukám nahoru směrem k lajně a nějak mi není jasný, jak se na ní mám vydrápat, pač ta odsedka je setsakramentsky dlouhá. Ani nevim, kdo mi poradil, ale najednou zase sedim na lajně připravenej vstát, tentokrát pevně odhodlanej přejít až na druhou stranu, protože znova už bych se zpátky asi nevypihonil. Během několika desítek vteřin už mám zase pevnou půdu pod nohama a ještě než se stíhám odvázat, už mi ostatní podávaj ruce a gratulujou. Věděj, jaký to je, když člověk přejde svoji první hajlajnu. Teďka, teďka už to konečně vim i já.

A ještě zpátky…"

Během odpoledne dochází v podání těch zkušenějších i na v mejch očích neskutečně dlouhou (dvacet šest metrů) sousední lajnu. Vážnější pokusy dává Kolouch a Honza, oba dva nakonec tuhle hajlajnovou výzvu přecházej a na druhý straně nechávaj propuknout svoje emoce.
" Kolouch úspěšně na dlouhý hajlajně"


" Nebeský chodec Honza…"

Parádní výkon pánové, to se musí nechat. Zkouší to i Mirka,ale tahle lajna je zatím nad její síly. To ji ale nebrání v tom,aby si na ní alespoň pěkně poležela zrovna ve chvíli,kdy já dávám svůj druhej,tentokrát už čistej přechod lajny kratší.
"Mirka ležící,spící…"

Už v pozdním odpoledni není daleko od úspěšnýho přejití "šestadvacítky" ani Rasta, ale pro tentokrát to k jeho smůle nedopadlo.
"Bandička hajlajnystů"

Se soumrakem se pomalu vracíme do kempu Pod Císařem plný dojmů z nádhernýho slunečnýho dne plnýho zážitků a v očekávání večerní hudební produkce, kterou nejen pro lajn, lezení, bajkování a hudby chtivý jedince přichystali v rámci festiválku "Ostrov plný pohody" Píno a lidičky okolo něj. Pařba to byla vskutku vydařená, někteří to táhli až do hodně pozdních ranních hodin, a tak je nedělní ráno doprovázený jemným mrholením dost ospalý. Nakonec se ale počasí umoudří, a umožní tak každýmu,aby se realizoval podle svejch představ. Někdo vyráží do skal,někdo se jde třeba jen projít, někdo dospává dlouhou noc a jiný zas dopíjej to,co včera zameškali či vytloukaj klín klínem. My vyrážíme ještě na "chvíli" nahoru na masívy, kde jsme včera zanechali natažený lajny. A zase si sebou všichni nesem plnej bágl odhodlání zdolat (high)lajnu, překonat sebe sama. Pár z nás ho sice asi blbě zavřelo,páč odhodlání se cestou z kempu porůznu vysypalo, ale snad to pro tentokrát nevadí. Příště to třeba bude lepší. Hlavně, že sme si všichni tenhle první zářijovej vejkend užili ten svůj Ostrov plnej pohody. A úplně nakonec ještě dík všem, co mi svým matrošem,umem, podporou, a taky tim,že prostě jsou, umožnili přejít moji první highline a doufám, že se zase někde brzo u nějaký další parádní lajny všichni sejdem.

Foto: Kdokoli, kdo měl zrovna v pařátech Rasty foťák. Hajlajn hajl… Dudys