Do Hejnic přijíždím v pátek večer, osamělá cesta vlakem dává hodně prostoru k přemýšlení o nadcházejícím víkendu. Miluju kodrcání českých lokálek, mají duši spřízněnou se všemi trampy, pískolezci a lidmi dobré vůle. Kam se na ně hrabou všechna Pendolína a Oranžové expresy :) V místě mé destinace mě vyzvedává Kolouch, musel kvůli mně, chuděra, půl večera abstinovat. Ale vydržel, za několik okamžiků již společně ztrátu doháníme a večer se tak uplývá v příjemném hovoru nad sklenkou vína. O pár litrů později usuzujeme, že zítra je taky den a nalámat se před plánovaným výkonem není úplně nejlepší nápad. Rychle usínám v absolutním tichu severočeského zapadákova, s podvědomým pocitem na duši, že je vše tak, jak má být.
Ráno se probouzím velmi brzy, ještě před svítáním a není divu - ve spánku se mi před očima honí pro mne nezvykle živé sny, jež spojuje jedno - ústřední téma highline. Hlavu mám trochu těžkou po včerejším rozhovoru, ale vím, že se na čerstvém vzduchu dá brzy do pořádku, dnes si nesmím dovolit sebemenší psychickou nejistotu nebo slabost. Na chodbě potkávám Koloucha, který stejně jako já nemohl spát a jde připravit snídani. Vítáme slunko u hrnku teplého čaje, vypadá to na krásný podzimní den. Následuje balení hardwaru, poslední kontroly, zda máme vše potřebné a podle časového rozpisu můžeme vyrazit. Nabíráme Míru a Čéřu coby fotografy a pomocnou sílu, doplníme proviant v sámošce a pak nás Pedro odváží v oldschool Land Roveru směr Cimbuří. Po borůvkové stezce se dostáváme až na samotné čelo hřbetu, na hejnické Cimbuří. Člověku se tady otevírá široký výhled do okolního kraje, v dálce jako odkaz minulosti dýmají polské komíny. Až na jedno ranní ptáče jsme tu sami, můžeme se tedy bez rušení pustit do práce. Se zkušenostmi z loňského několikahodinového hledání kotvících bodů jde nyní práce celkem rychle od ruky a asi po dvou hodinách napínání máme hotovo. Lajna je oproti loňsku o 2-3 metry delší, celkem asi 27 metrů, no aspoň se nebudeme nudit. Třepotá se mezi dvěma žulovými vrcholy a my si začínáme uvědomovat, že naše původní plány "naběhnem a dáme to OS", stejně jako realizace Kolouchova projektu "Ůdolka" se stávají pomalu, ale jistě, utopií. Kolemjdoucí turisté mají atrakci, jakou jistě nečekali, banda šílenců se evidentně chystá chodit po tom provaze mezi těma skálama. Pro ně zábava, pro nás obrovská výzva.
První na lajnu nastupuje Kolouch. Postaví se, udělá krok a pak opatrně čape lajnu. Jde si pozvolna svojí metodou nahrávání do hlavy. Pokaždé se dostat trochu dál než při předchozím pokusu, znovu najisto chytnout lajnu a znovu udělat výmik. Jeho obrovská síla je u highline velkou výhodou. Po několika pokusech se střídáme. Člověk potřebuje popadnout dech a nabýt znovu trochu jistoty a sebevědomí, které lajna nemilosrdně s každým nezdařeným pokusem ukrajuje. Oká, jdu na to.
Beru do ruky odsedávačku a navazuji se. Nasadit rukavice, zkontrolovat všechny uzly, zhluboka se nadechnout. Usedám na popruh a sunu se po něm kupředu. Lajna se velmi jemně kýve, ale i to stačí ke zrychlení pulzu a dechu. Zkouším "nasát atmosféru", zvyknout si na výšku a expozici a přesvědčit hlavu, že na to mám, tuhle dýlku už jsem přešel stokrát; je to na pohodu. Ale mozek ne a ne to pochopit. Když zaostřím na protější skálu, periferní vidění se mi začne slévat do rozmazaného obrazce, který mě absolutně vyvádí z rovnováhy. Po chvíli sezení se zvedám. Teď už není cesty zpět. Udělám krok, ale zablokovaná hlava mi nedovoluje jít dál. Rukama rychle hmátnu po lajně a už se houpu. Onsajt v prdeli. Nonic, další pokusy budou lepší, říkám si pro sebe. Ještě několikrát nastoupím, pokaždé se stejným výsledkem - po pár krocích následuje neodvratná tlama, naštěstí vždycky chytnu lajnu, takže se nemusím namáhavě zvedat přes odsedku. Na druhou stranu, ruce tím dostávají neskutečně zabrat a já začínám pomalu chápat, že na Kolouchův opadávací styl nemám ani morál, ani fyzičku. Proto přenechám průzkumnickou dřinu jemu a jen sleduju, jak ukrajuje metr za metrem. Lidi přicházejí a odcházejí, tleskají a pokřikují, ale nikdo z nich nemá ani páru, čeho jsou vlastně svědky. Kolouch dává velmi nadějný pokus za půlku lajny a znovu padá. Teď je ale jasné, že lajna už moc dlouho odolávat nebude. Po chvilce oddychu Kolouch nastupuje znovu a drtí lajnu až na samý konec! JO! Je to tam! Minulý rok se na Cimbuří ani nepostavil a dnes je prvním Čechem, který tuto majestátní highlajnu překonal. Dřív než se mu z hlavy vytratí vítězný setting potvrzuje svůj výkon přechodem nazpět. Obrovská gratulace, Kolouch má pro dnešek odchozeno a spokojeně se usmívá, už se nemůže dočkat, až si za odměnu do ucha píchne fešáckou náušnici. Teď je řada na mě. Jakmile jsem viděl, že to Kolouch dal, získal jsem najednou pocit, že to musím přejít teď, nebo nikdy. Jednak už jsem neměl moc síly a ani hlavě se moc nechtělo znovu podstupovat to kataklyzma při zvedání ze sedu, po kterém jediná cesta vede už jen dopředu, nebo hodně rychle dolů. Znovu se navázat, sednout, odšoupat pár metrů dopředu. Plynule se zvedám, nejdřív do podřepu a krotím jemné výkyvy. Absolutní soustředění. Krok za krokem pomalu nabývám jistotu, že to dám. Kdyby teď kolem začaly padat trakaře, stěží bych si toho všimnul. Z maximálního vypětí se mi začínají dělat mžitky před očima, ale to vem čert. Nezadržitelně valím kupředu, krok, krok, krok, krok. Jakmile jsem za půlkou, už vím že ji mám a zbytek už si jen užívám. Posledních pár metrů dávám na jistotu a pak už jen bezpečně čapnout lajnu a sestoupit opět na pevnou zem. Prochází mnou euforie, jakou jsem snad v životě nepoznal. Při pohledu na druhou stranu je mi jasné, že dnes už to zpátky nedám, ale to je mi fuk. Přešel jsem svoji druhou hajlajnu, která se ale s tou první vůbec nedá srovnat. Následující 2 hodiny jsem jako v transu, sedím na vrcholu Cimbuří, dívám se do sluncem zalitého kraje a přemýšlím, co jsem to právě provedl. Kolouch dává ještě několik pokusů, podaří se mu znovu přejít tam a zpět, čímž absolutně potvrzuje svou formu. V tu chvíli na Cimbuří kromě nás už nikdo není a i my postupně balíme svoje hacafraky. Zítra máme v plánu se sem vrátit, necháváme proto celý systém na místě, jen z něj sundáváme kladkostroj, který by případného zloděje lákal asi nejvíc. Snad to dozítra nějaký aktivista neodřízne, modlíme se v duchu. Po cestě z kopce už jen rekapitulujeme, ztahaní jako psi, ale zároveň šťastní jak blechy. Po skvělé večeři jdeme brzy spát, fyzická a psychická únava zahání všechny myšlenky na nějakou oslavu úspěchu.
Navzdory únavě se ráno opakuje scénář předešlého dne - opět se s Kolouchem probouzíme velmi brzy, snídáme, ale dnes již s úplně jinými pocity. Víme, že máme splněno a dnes se už budeme jen bavit - pole působnosti tak může ovládnout parta kamarádů, která má přijet dnes. Po snídani rychle vyrážíme na kopec, naštěstí nikoho nenapadlo ničit a krást, takže highline znovu napínáme a pak spokojeně uléháme do spacáků. Počasí je stejně parádní jako včera, jen je míň mraků a víc fouká. Po chvilce dodatečného odpočinku doráží druhá várká adeptů na přechod lajny. Dřív než si stačím uvědomit, že už jsou tady, Smolda se bleskově navazuje a jde na to. Žádné zbytečné otálení, první pokus dává skoro až k půlce, druhý taky hodně slibně. Napotřetí už lajnu nepustí a valí až na samý konec. Yes! To je Smoldův styl, dát hned anebo vůbec. Poslední z kluků je na řadě Kajoch. Jeho motto je: Onsajt nebo smrt!, takže jsou všichni zvědaví, jak si s lajnou poradí. Nastupuje v pohorách, ale to není úplně ideální obuv. Bude muset jít, ač nerad, naboso, protože svoje botky samochodky zůstaly pod kopcem v autě. Dává pár pokusů, než přijde na správné nastavení v hlavě a pak už, podle hesla, že je to o tom nechtít spadnout, přechází i on a potvrzuje přechodem zpět. Tím si i zbylí dva borci "sundali pytel" z loňska, kdy jim lajna odolala. Z holek dává nejlepší pokusy Gabča, testuje i odolnost systému pádem do odsedky, bude si sice na Cimbuří muset ještě chvíli počkat, ale dlouho to určitě trvat nebude. Na závěr dne i já potvrzuji úspěšné zdolání highlajny přechodem na druhou stranu, tentokrát naštěstí na první pokus, protože na další už by mi nezbyla síla, s naprostým vnitřním uspokojením usedám mezi ostatní a už jen pozoruji a užívám si ten krásný pocit "splněné povinnosti". Ještě udělat pár posledních záběrů, využít teplého podzimního sluníčka a pomalu začínáme balit. Bez hajlajny vypadá Cimbuří najednou trochu opuštěně a prázdně, nějak jsem si na ni přes víkend zvykl. Ale nic netrvá věčně a i my se musíme rozloučit s kamarády a vyrazit domů. Vyrazit s pocitem, že jsme zase "o krok před nimi", zase o něco moudřejší a zkušenější. Ve vlaku ještě se Smoldou promýšlíme náš highline projekt Wild Sarah, monstrózní záležitost o více než dvojnásobných rozměrech, ale to je na trochu delší povídání a o tom zase někdy jindy. Na závěr ještě jednou díky Kolouchovi a všem lidem kolem za nádherné zakončení prázdnin, super atmosféru a mimo jiné taky motivaci jít dál a výš.
Hajlajn hajl Q
Q
