Ořešník – 10.10.2009 (naše první HighLine).
Už dlouho jsme byli natěšený na HighLine o to víc nás potěšilo, když jsme měli možnost si to 10.10.2009 na Ořešníku vyzkoušet. Na tradiční středeční slack akcičce nad Castou v Liberci se my méňě pokročilí vejvis , kuba, Terka, Kája a já domlouváme s peetem, který má větší zkušenosti, na sobotu konečně si zkusit HighLine.
Nejlepší řešení je zajisté Ořešník. Dvacet metrů dlouhá lajna 15 metrů nad zemí je určitě velká výzva. A tak jsme se ozvali kajochovi, který nejenže rád pojede, ale navíc nás zasvětí do dalšího levelu v tomhle krásném sportu.
Vyrážíme v 7.00.
Vejvis nejdřív shání závitový oka a postupně nabírá Kubu, Káju, Terku a mě. Nejdříve dlouho přemýšlíme kde zaparkovat a potom dlouho předlouho hledáme správnou cestu na Ořešník.
Trochu nás honí peeto, který přijel do Hejnic vlakem a už je tam je asi hoďku. I proto jsme zvolili variantu přímo lesem nahoru, tak se ale pozdějc vymstila, když se s těží průchodný les změnil v dlouhé lezecké plotny. Ty jsme překonali po porostlé trávě a obešli.
Když jsme, ale dorazili nahoru začalo trochu pršet. 2 hodiny na nás čekal peeto, když jsme ho pak našli zachumlanýho v rohu u skály ve spacáku nejdřiv jsme si řikali co je to tu za bezďáka, ale pak už se jen smáli .
Když jsme přišli mezi skály, nevěřícně jsme kroutili hlavou: „To přece zaboha nemůžem přejít!“. No nic, začali jsme vytahovat matroš, natáčet a poté upevňovat lajnu s tim, že p peeto to přejde, kajoch dorazí a my ostatní si na to zkusíme vlízt. Moc se nám do toho nechtělo, protože skály byly po dešti trochu navlhlý, ale co… „Přišel kajoch!“, ten už nás postupně směruje jak a co kam uchytit a pomáhá nám. Zanedlouho máme nataženo.
První se na HighLine odváží kajoch. Dává si to! Furt si to dává. Dole jen nevěřícně zíráme. Nakonec to dal OS FullMan.
Druhý se na to vrhne peeto. Zvedne se, pár kroků a buch do odsedky. Konečně máme možnost se škodolibě pousmát, ale zároveň si uvědomíme, že když tam peeto padá, tak že to asi bude hodně velkej nářez.
Za chvilku to napohodu přejde, na konci si odpočine a pak valí zpátky. Jako další v pořadí Kuba a jeho první pokus na HighLine. Jen si na to sedne a už je vidět, jak hrozně se bojí. Dává nahoru nohu zvedá se, rozklepe se a plesk. Chytí lajnu a drží se se slovy: „Tak to je teda nááářez!“. Párkrát to ještě vyzkouší a zanedlouho vzdává. Zkusí to prej za chvilku.
Další adept je vejvis. Několikrát slyšíme jen: „No to si dělaj prdel.“, následuje pár pokusů s různými výjevy a pády do odsedky. Vrací s zpátky celej roztřesenej. Já si řikám, co tam budu sakra dělat .
Beru si odsedku přicvakávám se a postupně si uvědomuju jak je to hrozná vejška.
Párkrát jsme dělali různě na skalách přelanění, ale sedět na tom popruhu je fakt nářez vyvažuju a bojim se už v sedě. Dívám se podsebe a v hlavě probíhaj myšlenky jako tamhleten kámen dole je můj, jestli se to se mnou urve. Zvedám se a asi třikrát jsem spadnul. Fakt je to strašně moc velkej adrenalin, ale není to takovej ten třeba jako když skočíš z mostu. Tady ten adrenalin musíš ovládat musíš se snažit abys nespad. Záleží jen a jen na tvejch schopnostech.
Když skočíš z mostu tak jen letíš a nemůžeš nic dělat. Ale tohle! Na HighLine se nepotíš ale teče z tebe 100% adrenalin! Byl to pro mě obrovskej zážitek.
Zkouší to i Terka. Ta to dává stylem pavouk a lá přelanění, zkouší si sednout. Strach je ale větší než Terka a tak to za chvilku vzdává.
Kája jde do toho s odvahou a posouvá se po zadku sedí, ale také se začne strašně bát a radši se vrátí.
Taky se ukázal kolouch, kterej na nás vykouknul z lesa a přešel to levou zadní.
Po pár různých pokusech to přešel i vejvis a mně se to podařilo taky. Fakt krásnej pocit, že jsme něco zdolali. Postupně se stmívá, v pět je tma a tak už pomalu balíme, smotáváme vyrážíme dolů do údolí na naše pocity a zážitky si vyprávíme v autě a smějeme se našim příběhům a myšlenkovým pochodů.
Liberec, hospůdka a je to další krásnej den na lajně za námi.
Sepsal : Stanely
